meanwhile when I live...

Taky znáte takový to období jak je vám nejvíc dobře, užíváte si, všechny starosti jsou pryč, všichni jsou úžasní a vy si nemáte na co stěžovat..?
A taky se vám stává, že hned potom jako by někdo luknul prsty a všechno je přesně naopak? Všechno se na vás valí, nevíte co dřív, je vám ze všeho akorát špatně atd. ..? Hnus co? Tohle přesně teď nějak zažívám.

Přežívám nějak... jako dospělý člověk, v každodenním světě, v kruté realitě a... sám. No co vám budu povídat - je to hnus a jediný, kdo mi od toho může pomoct jsem já sama. Jak se říká - každý svého štěstí strůjce. Jenomže... ono ne vždycky to prostě jde.

Co chci ale říct je, že i když je špatně, může být ještě hůř. A vlastně k tomu stačí úplně maličko - třeba jako, že vám vaši kamarádi začnou dělat scény. Takový ty žabomyší války/hádky o ničem a pro nic, víte. Jsou akorát neskutečně vysilující - jinej efekt to nemá. Zajímalo by mě, proč tyhle války/hádky přicházejí na scénu s děsivě pravidelnou přesností, a v 90% případů, jen v tom špatném období, kdy jste zralí jenom na to se zahrabat někam hodně hluboko, nasadit si sluchátka a vypnout svět? Nemělo by to být naopak? Že právě v tom špatném by mělo být malinké světýlko toho dobrého? A třeba naopak? Já to vážně nechápu, nerozumím tomu a neskutečně mě to... frustruje.

PS: Jestli na to máte radu, sem s tím. Díky.