When Jevells rock at the first time!

Kdy: 24.8.2013

Místo činu: Věžky u Přerova

Ku příležitosti: akce Rockové věžky

Spolupachatelé: Spocená uklízečka, Bústr, Breaking the Cycle, The Aeronauts a další.

Pátý ročník akce, o které jsem ještě před prázdninama vlastně neměla ani pojetí musím označit jako opravdu vydařený. Pořadatelem byla kapela Spocená uklízečka, ve které za bicíma sedí i naše skvělá bubenice Kika. Celý program, který odstartoval s mírným zpožděním něco po čtvrté hodině odpoledne, jsme vlastně my (a teď mluvím za celé Jevells) zahajovaly. Řeknu vám... nervy pracovali na plné obrátky. Taky se není čemu divit. Holky oproti mě (když to řeknu povzneseně, ale zároveň ne moc, protože je nechci urazit. Prostě jsou dobré!) zběhlé muzikantky, které mají za sebou už pár projektů ať už bývalích nebo stále probíhajících (viz třeba Kika a Spocená uklízečka, Klárka zase hraje s kapelou Tchoři...) a vedle nich já - amatér, který je vděčný za každou příležitost se projevit. Nějaký zapojování aparatury, zvukovky atd. - to jde absolutně mimo mě. Nemusela jsem to v minulosti řešit, vždycky jsem víceméně došla k hotovýmu (chápej - žádný velký akce). Takže jsem nemusela zkoušet jak se slyším, jestli mě kytary a bicí nepřeřvou a tak. Tak už jen z toho jsem byla nervozní. Nechtělajsem ze sebe udělat blbce.
No, nakonec ani se zvukovkou na týhle akci to tak horký nebylo. Pan zvukař přišel, houknul do každého mikrofonu, potom holky párkrát zabrnkaly a finíto - můžete začít.

To teda bylo něco :D. Zahajovali jsme písničkou California Paradise od The Runaways. Hned na konci první sloky jsem z nervozity netrefila rytmus, ale zdálo se že to nikdo nepoznal. Další písničky už byly v relativní pohodě, až po poslechnutí nahrávky z koncertu jsme se měly čemu smát, popř. za co stydět. Ale berem to s nadhledem - byla to naše první společná akce, společně fungujeme od konce června, holky beze mě asi od ledna. Člověk se má asi pořád co učit, ale důležitý je aby si to přiznal a nemyslel si bůhví co.

Moje dojmy jsou asi takové: Jsem nadšená! Nadšená z toho pocitu, že stojím na podiu a zpívám. Nadšená z lidí, co stojí proti mě a tleskají. Nadšená z toho, že jsem si třeba šla pro pití a zastavovali mě muzikanti z jiných účinkujících kapel a děkovali mi za krásný hudební zážitek. Nadšená ze svého prvního rozhovoru. Nadšená ze stokoruny - z prvních peněz vydělaných muzikou! Nadšená ze všeho! A přísná na sebe v tom, co všechno musím ještě vypilovat. Ale stále optimistická - to půjde. Protože když se chce, jde prý všechno - a já to chci víc než cokoliv jiného!

Suzzame (basa) a Klárka (kytara)

Frukko (kytara)

Kika (bicí)

Banánové lívance s malinama.

Není nic jednoduššího. A zároveň tak neskutečně dobrýho! Mňamka. Našla jsem recept na fb, tak jsem si ho, jako spoustu dalších, stáhla s tím že to někdy udělám. No a když mě honila mlsná - ideální načasování :).
Všechno co potřebujete je:

1 banán

2 vajíčka

1 lžíce hladké mouky (může být, ale není podmínkou, já ji tam pro jistotu dala) 

olej

Banán rozmačkáte, přidáte vajíčka a lžíci hladké mouky (tento krok v původním receptu není) a je to. To je jednoduchý, co? :) Pak  už jenom rozpálíte na pánvi olej a smažíte. F I N Í T O. Nakonec můžete buď posypat cukrem nebo přidat nějaké ovoce k tomu. Je to jedoduchý a strašně dobrý :).

Původní recept.

Můj výsledný oběd ;). Jsem nadmíru spokojená.

Joanna Alarm

Dva křížky.

Hh... den na který jsem čekala, těšila se na něj a zároveň nechtěla ať přijde. Ty měsíce depresí z toho, že bych měla mít DVACET. No hrůza. A vono... je to tu. A kupodivu to ani moc nebolí :D. Dnešní den je celkem fajn. Se ségrou jsme si zajely na koupaliště a po cestě zpět jsme se stavily do MCD. Jo no... a co? Mám narozeniny :D. Jediná věc, která mě prostě fascinuje je to, že jsem teď dva týdny skoro držela nějakou dietu, zhubla jsem s ní tři a půl kila (a i ty jsou údajně vidět, za což jsem neskutečně vděčná!) a... teď jim dva dny normálně, neohlížím se na body a váha mi nahorů nejde. Drží se to na tom čísle, kde to zůstalo. Nic méně to jsem říct nechtěla... dala jsem si po plavání a blbnutí na tobogánu jídlo z MCD a teď se válím u pc nebo v posteli a jsem spokojený člověk! Od našich a od babičky jsem dostala kytici růží - nádherných růží podotýkám a to já nejsem typ, který by růže vyhledával - mě uděláte nejvíce radosti kopretinama nebo gerberama, tři láhve dětského šampusu, který se mi momentálně chladí v lednici - když alkohol, tak červené suché, ale největší radost mám stejně z robby bubble! :D, a od babičky jsem dostala peníze. Přesně vím na co je použiju - může to znít jako blbost, ale já se prostě na svou novou životní etapu chci oblíknout. Takže zainvestuju do oblečení (že jsou peníze klišé, to slyšet nechci... u nás je prostě složité něco darovat, nejradši máme v rodině praktický dárky a každý nejlíp ví co potřebuje, tak aspoň ten příspěvek a z toho je taky radost, né že ne ;D). Jsem jim neskutečně vděčná za tyhle dárečky! Za to nádherný přání a svojí sestřičce za super zábavu na koupáku! :) 

Mrzí mě jediná věc - že mému nejlepšímu kamarádovi opět toto datum vypadlo z hlavy a neozval se. Ne že bych na tom bazírovala, ale zrovna u něj je to pro mě fakt smutný. Jiná kamarádka mi zas pravidelně již čtvrtým rokem přeje dva dny předem :D. Je to legrační, ale u ní to už beru jako takovou tradici.

Jinak žádnou párty neplánuju. Příští týden mi akorát přijede Pája z Kanady, tak to zapijeme spolu a v sobotu po koncertě to zapijem s holkama z kapely, ale jinak se nic nekoná. Max. s rodinou a to stejně slavím nejradší ;).

Mějte fajn den, jako ho mám já... jo a víte co? Milovaná TARJA TURUNEN dneska taky slaví! Takže všechno nejlepší!

Joanna Alarm

PRO ANA? Ne, děkuji.

Čím dál tím častěji na internetu nacházím stránky slečen, které se daly na scestí a do své náruče je přivítala tzv. PRO ANA. Pro ty z vás, kteří nevědí co to Pro Ana je, tak je to údajně "životní styl". To je samozřejmě hloupost, takže vám řeknu, co to ve skutečnosti je pro každého normálního člověka. 

Pro Ana je tzv. kult krásy.  Kult dívek (co já vím, možná i chlapců), kteří propadli hubnutí, kteří ani nedrží diety - ty diety totiž drží je! Jedná se o mentální anorexii, o touhu po tzv. dokonalosti. Je to nebezpečné a je to odporné! 

Kdo je ale viníkem toho všeho? Ano prosím, je to módní průmysl. Ten úžasný průmysl, který nás nutí vzdychat (aspoň tedy pokud se o to zajímáte) nad novou kabelkou z podzimní kolekce od *doplňte si vhodnou značku*. Je to všechno krásné a my tohle chceme. Ale... pak je tu něco skrytého. A to jsou modelky, které nám právě tento úžasný průmysl představují. Velikost XS je ještě příliš velká. 

A pak si mladá holka, která si tohle prohlíží, dívá se na videa z přehlídek a v lifestylových časopisech vidí tyto slečny co předvádějí pro přední světové návrháře, klidně řekne "vždyť jsem odporná a tlustá" a BUM je to tady.

Nic méně já tady nechci mluvit ani tak dopodrobna o Pro Aně. Já to chtěla pouze nastínit. 

O čem chci doopravdy mluvit jsou mé vlastní pokusy o hubnutí. Zdravým způsobem, jak už snad název příspěvku napovídá. Původně jsem o tom psát nechtěla, ale na druhou stranu si říkám - proč ne? Třeba právě to, že se o to veřejně podělím mě dokáže dokopat k tomu vydržet. 

Začala jsem s bodovou dietou, jsou to už dva týdny - dole mám tři kila. To víte, že to sem tam ujede a já prostě buď nemám vůbec chuť jíst (to je krávovina, já vím. Ale byly tady takové vedra, že 5l ledové vody bylo mým denním nejlepším kamarádem a k tomu kupa chlazenýho ovoce taky) a nebo si dám něco navíc. Většinou to jsou tak bod, dva nad tabulku. Takže to tak vyvažuju. Ale jak jsem řekla - chci to opravdu dělat zdravě a něco shodit. Pro svůj lepší pocit, pro zkoušku mé pevné vůle, pro zdravé tělo a proto, abych ukázala že to jde i bez drastických zásahů do organismu. Můj mladý život totiž postupuje na další level - druhý křížek na krku, vysoká škola, koncertování s kapelou... ano, těším se a proto si to chci užít plnými doušky. A myslím že začít se zdravým tělem, myslí a přístupem je to nejlepší co mohu udělat.

A tak si tedy ze svého internetového života udělám i svojí nástěnku. Soukromou nebo ne. To je mi fuk. 

Ale hlavně nástěnku pro lidi, kteří sepokoušejí osud, nehazardují se zdravím a nemusí nutně jít přes mrtvoly. 

Joanna Alarm

Myslím že to blogování nechápu...

... což je v celku vtipné na to, že se o blogování snažím už nějakým sedmým rokem. Procházím blogy vždy když jsem na počítači, mám pár svých favoritů a ti mě baví. Vytáhla jsem si je z té spousty, protože mi přišlo že to mají opravdu v hlavě srovnaný. O tom už jsem psala článek. 

Jenže... narážím čím dál tím častěji na další a další blogy, které tady už jsou třeba celkem dlouho, mají své pravidelné čtenáře, ale - ALE. Nějak si pořádně nedokážu představit, co člověku, průměrnému člověku, který studuje, když má brigádu tak za ní nedostává milióny že jo a který se těžko dostane na každý Fashionweek atd., co tyhle blogy tomu člověku vlastně dávají? Mám pocit, že zde potom vzniká jakási iluze. Iluze že věci člověku spadnou do klína? Že mohu mít všechno a nemusím pro to hnout prstem? 

Rozumějte - já nechci napadat tyto beauty, fashion a lifestyle blogerky. Já tímto jaksi vlastně napadám jejich čtenáře. Protože oni samy si v sobě tuto LEŽ budují a nechávají zakořenit. Vlastně to není ani moc těžké. Proč bych si nemohla dovolit koupit NAKED od Urban Decay, když támhle XXX ji má taky? Moje líčení nikdy nebude takové jako v jejim tutorialu, když ji mít nebudu. BUM - 1300,- odletělo oknem. 

A proč bych si nemohla koupit boty od *doplňte si vhodnou značku*? Mohla bych pak přesně okopírovat outfit od YYY. BUM - další prachy odletěly taky. 

A nebo víte co? Proč bych já sama nemohla sednout k počítači a začít natáčet videa a radit lidem jak se oblíkat a líčit? ... Výsledek? Většinou na první pohled zřejmá napodobenina a tragédie. 

 To je myslím to hlavní co čtenáři nebo odběratele, v případě youtube, nechápou. Vezmou iluzi kterou si vytvořili, přetvoří ji do svých podmínek a stvoří tím něco, co může možná chvíli fungovatm ale z kritického hlediska je to prostě katastrofa. 

Ještě horší to však je v okamžiku kdy se takový člověk převtělí do samotného blogera. Realita jde stranou. Takové převtělování je vždycky nejhorší a je většinou doprovázeno arogancí, která rozhodně není na místě a jediný co člověku pak tento klon dává, je pocit, že někteří lidé by vůbec neměli mít přístup k internetu.

Joanna Alarm

Tokio Hotel spam

Dny se táhnou, je horko, potím se a není to pěkný... nemám chuť psát články, ke kterým mě sice nikdo nenutí, ale stále cítím potřebu to nějak "obhajovat". Jak tento problém vyřeším? Foto článkem! To je nápad! hh.. Dneska na téma Tokio Hotel. Proč ne? Je to kus mého života a pořád bude, ale už jinak než jak jsem to cítila kdysi. Někde se tu toulá článek, kde o tom mluvím.
spam bude takový můj "fotoseriál". Sem tam přidám nálož fotek na nějaký téma. x) Have fun a přežíjte tyhle tropy.

Aliens, Ria Sommerfeld a tzv. "fandom"

Dávno jsem přestala "podrobně" sledovat situaci kolem kapely Tokio Hotel. Přestala jsem se zajímat také o lidi, kteří se kolem nich točí a to teď nemluvím pouze o jejich týmu, láskách a co já vím.
Mluvím především o fanoušcích této kapely. O těch kteří mě neskutečným způsobem zklamali, šokovali... vyrazili mi dech.

Nedokážete si někteří ani představit jaké množství zloby, závisti, přetvářky a nenávisti koluje v této komunitě, která si po vzoru Humanoid CD začala říkat "Aliens". Viděla jsem to všechno na vlastní oči, byla jsem toho součástí. 

A víte co? Někdy začátkem roku 2012 jsem se tomu rozhodla dát znovu šanci. Vrátila jsem se zpět, ale od té doby kážu sama za sebe takové heslo: Já nejsem Alien. Já jsem pouze člověk, který stojí po boku kapely v dobrém i špatném. Ale mám oči dokořán, nenechám si mazat med kolem huby a nikdy nebudu mlčet.

Chtěla bych Vám všem, tímto článkem přiblížit svůj názor na věc. Chtěla bych být objektivní a zachytit co vidím, co slyším a v čem tak na půl žiju. Nepočítám s tím že mě lidi pochopí a už vůbec ne, že když si tohle některý z Alien přečte, že nebudu za svou drzost souzena - ale nadále už tohle nemůžu nechat jen tak bez komentáře. Chtěla bych tím ze sebe dostat jakýsi vztek.

Joanna Alarm

Kdy a jak to začalo - to rozebírat nechci. Popsala jsem o tom už desítky stránek a mnoha lidem to taky přetlumočila. Řeknu jen že to tenkrát byla krásná a vlastně trochu komická doba.
Průměrná věková hranice fanoušku (především tedy fanynek, ale to snad všichni ví) se pohybovala okolo 13/15 let. Byli jsme tedy všichni ještě naivní děti, které pomalu cítili, že by teoreticky mohli stát na pokraji dospělosti. Proč taky ne? Měli jsme v klucích velké vzory. Čtyři teenageři, kteří si splnili svůj sen. Byli, a jsou, prezentováni jako ti kteří tvrdě makali a najednou im štěstí spadlo do klína. Komu by se tohle nelíbilo? I ve svých textech k nám posílali další zprávy a indicie jak máme naložit se svými životy. Hodně lidí se nechává slyšet, že jim TH zachránili život. Že díky nim našli sílu žít nebo se vzepřít. 

A nebyli jsme to právě my - většinou za loosery, kteří poslouchají tu bandu buzerantů z Německa? Nebyli jsme to my, kdo se dokázal postavit většině a bránit si svůj postoj? Nikdy jsem se nesetkala s tak šílenou nenávistí proti kapele nebo samotnému interpretovi jako právě u Tokio Hotel. A jsem hrdá na to, že to za co jsme jako puberťáci bojovali, mělo nějaký smysl. Bude to nějakých deset let tuším, co se tihle čtyři němečtí kuci dali dohromady a pořád při sobě drží!

Ale čas neúprosně běží dál a lidé se mění. A my jsme se taky změnili. Není nám už 13, není nám ani 15. Většinou už máme všichni občanky, ba dokonce už i právo na řidičáky a nebydlíme u rodičů a nehádáme se s dětmi na základní škole. A nebo stojíme právě na prahu dospělosti. V něčem to je fajn, ale v něčem to naší komunitě strašlivě ublížilo...

Tam kde dříve bylo přátelství, tam je nyní závist a pomluvy. 

Tam kde by měli fans držet při sobě, tam stojí proti sobě a nemůžou si přijít na jméno. - Jsou jako roboti. Ano, "humanoidi"! Připomíná mi to v něčem Čapkovo RUR. Veškerá krása, cit, radost, přátelství - to je pryč a je tu pouze bezcitnost a touha urvat pro sebe co nejvíc. Vzepřít se "pravidlům" a ukázat sám za sebe kdo je tu nejsilnější. 

A pak je jasně vidět ten pomalý rozklad systému zevnitř... 

Kdysi jsme mohli být neporazitelní. Dnes už nemáme dost vůle držet při sobě. Jak hořký konec jedné éry.

Nepochybně tady Aliens budou dál. Ale už nejsou celek. Jsou jen části poletující v tomhle vesmíru, každý sám za sebe. A i když se na chvíli spojí - zas od sebe odplují. Jednou... 

Jedna věc však přece zůstala celou dobu stejná. Není to pěkná věc a tou nebyla už tehdy. Ale každý to tenkrát (a bohužel i dnes) viděl jinak.

Je to posedlost samotnými členy kapely. Já nevidím nic špatného v tom mít svého idola. Mít někoho kdo člověka přitahuje, ale i tohle má svou hranici. A ta byla už několikrát překročena. Aliens samy budou vědět o čem mluvím... stačí jmenovat Afgánky, šílenství v Moskvě, internetové útoky francouzek atd. - ve jménu "dobra" se vždycky napáchalo nejvíc špatného. 

Chtěla bych mluvit konkrétně o případu jedné mladé dámy. 

Jmenuje se Ria Sommerfeld, je jí tuším 28 let a v současné době žije s přítelem v LA. Jejím přítelem není nikdo jiný než Tom Kaulitz. 

Upřímně přiznám - když jsem viděla jejich fotky poprvé, tak jsem měl vztek. Ne z nějaké... nenaplněné touhy nebo jako to nazvat. Měla jsem vztek, protože jsem tenkrát ještě jako fanoušek nebyla informovaná o této události (ti normálnější mi dají za pravdu, že vždycky je příjemnější se dozvědět novinky přímo od idola, než z bulváru, internetu atd.). Nedávala jsem tomu moc šancí a vlastně jsem to brala jako nějaký Tomovo povyražení, protože vyjádření z jeho strany nepřicházelo. 

Ale nové fotky se objevovali stále. Trvalo to DVA ROKY než pravda, kterou už všichni stejně tušili vyšla najevo. A víte co? Mě se oddychlo a teprve v té chvíli jsem se s tou informací smířila. Přiznávám.

Z Rii jsem si často dělala (a dělám a asi i dál budu, ale to se netýká pouze ji :D) srandu. Jak jsem řekla - bulvár a internet udělá své. Ano, udělal... nastínil mi ji jako nanynku, která touží po světovém míru (narážím na fakt, že je bývalá dvojnásobná MISS) a po boku svého partnera se chce NENÁPADNĚ zviditelnit. Ten názor jsem měla dlouho a část ve mě ještě pořád zůstala. Ale tím jak dlouho spolu jsou, se dostávám k pochybnostem. Opravdu to tak je? Co když vlastně jenom Tom čekal na správnou dobu, aby mohl světu ukázat, že po boku nějaké slečny je šťastný? (v tomhle mohl velkou roli sehrát i management, ale já tu nechci tvořit nějaké teorie, ačkoliv jednu mám a do hudebního managementu svým způsobem trochu vidím)
Myslím, že by si spousta Aliens, stejně jako já, mělo uvědomit, že ať je jejich zášť jakákoliv, něměla by ovlivňovat nějakým způsobem jejich pohled na kapelu jako celek, protože o to tady šlo vždycky především. Nemusíte se mnou souhlasit, ale vidím tohle jako obrovský současný problém v té komunitě. Neschopnost se smířit s faktem. Štěstí které klukům vždycky přejí se nemusí nutně týkat jen hmotných věcí, vítězství v soutěžích atd. Měl by se do toho dostat i soukromý život, o kterém všichni víme úplný HOVNO. Nezpívají to nakonec TH samy..? 

Menschen brauchen Menschen
Wir wollen nicht alleine sein

Nechápejte to ale tak, že vás nabádám k ovcovatění. To ne. Mít vlastní názor je velice důležité. Ale je třeba znát taky meze. A hodně Aliens ji už překročilo.

PS: Děkuji za pozornost a prosím - házejte po mě kamenem, jen když jste samy bez viny.