Sobotní dávka deprese

Lidé tak často, a rádi, říkají „jsi krásná“. Zajímalo by mě, jak moc vážně to ale myslí. Protože já to teda nevidím. Nebo možná ano. Nepřipadám si ošklivá. Jsou tu a tam věci, které bych třeba ráda změnila, chtěla bych, aby byly jiné. Třeba moje špatná pleť, rychle se mastící vlasy anebo těch pár kilo navíc. Ale když to vezmu kolem a kolem – nemám si vlastně moc na co stěžovat. Mohla jsem dopadnout hůř.

Jo, a taky se říká, že fyzická krása není všechno. To samozřejmě vím. A tak se snažím být krásný člověk i zevnitř. Snažím se být milá, ale spravedlivá. Snažím se respektovat jiné, ale zároveň chci říct svůj názor a být upřímná. Prý jsem přátelská, vtipná a umím být sebekritická. Snažím se lidem nedělat nic špatného, pokud tak nečiní oni sami. Prý je to dobře, říkají.

A potom přijdou a ptají se „jak to že je taková pěkná holka pořád sama?“. Dobrá otázka.

Mám ohledně toho teorii. Nebo vlastně dvě. Jedna je ale brána značně povzneseně. Ale začnu tou, co myslím vážně.

Lidi lžou. A já nejsem krásný člověk. Jak fyzicky, tak povahově. A oni neumí být dost upřímní, aby mi to řekli. Možná se bojí mojí reakce. To už nevím. Každopádně – opravdu si myslím, že lidi lžou.

Ovšem ve volných chvílích, kdy sedím třeba s cigaretou nebo skleničkou vína připouštím i druhou variantu a šklebím se.

Třeba jsem tak krásná, že se všichni bojí mého odmítnutí. /prostor pro smích/

Ve finále to možná vyjde ale nastejno. Jsem sama. Sama na své sny. Na své zážitky a vzpomínky. Sama na těžké chvíle.
Sama na život.
Trocha lásky by byla určitě fajn a neuškodila by. Vlastně by se mi docela líbila. Docela dost.

Ale asi nemám nárok na to žádat víc, než už jsem žádala. Jenom mě to tak někdy přepadne a já nad tím musím přemýšlet. To mohu být milovaná jenom, když budu někým jiným, než jsem? Můžu se někomu líbit, jenom když budu mít metr sedmdesát pět a padesát kilo i s postelí? Tělo vylepšené plastickou chirurgií? Budu trávit své mládí vysedáváním po barech a plkáním o nesmyslech? Umřeli už snad všichni gentlemani a chlapi se zájmem o normální slečnu?

Možná si věci jenom moc beru a tlačím na pilu. Ale věřte mi – skoro jednadvacet let mi je smutno. A já nevím, jak dlouho ještě to smutno budu zvládat. Už teď s tím mám obrovské problémy.